Když se můj pobyt zapomenutého sirotka chýlil ke konci, začal jsem se zajímat, co bude dál. Ve voucheru nebylo nic. Tak jsem napsal mail se žádostí o bližší instrukce do té mé cestovky. Odpovědí bylo ticho. Napsal jsem tedy touroperátorovi, který tento výlet zprostředkoval. Jeho odpověd zase nic nevyřešila: "Delegat/delegatka byva v kazdom hoteli len v stanovenom case pripadne ich zastihnete na telefone podla pokynov. Ak nebol delgat vo vasom hoteli v stanovenom case moze na to byt viac dovodov od meskania, cez urgent zavazne okolnosti inych klientov, ktore sa tiez zial obcas deju az po nesplnenie si povinnosti delegata. Ak mate pocit, ze sa jedna o tu poslednu moznost poslite nam prosim blizsie info, pomoze nam to skvalitnovat nase sluzby. Kazdy hotel ma svoje pravidla, preverim ako to je priamo v Ozlem gardene a co sa tyka transferovych autobusov, to ma plne v kompetencii nas turecky partner, posurim ho, aby vam tieto informacie co najskor poslali do hotela. Obycajne sa zasielaju cca 3 dni pred samotnym odletom. V kazdom pripade poziadam aj delegatky, aby venovali vacsiu pozornost tymto veciam." Tak to už jsem začínal mírně panikařit. Na letiště je to cca 60 km, jak se tam dostanu? Nakonec jsem napsal českému touroperátorovi se stejným názvem a to i formou SMS doufaje, že mají s tím mým slovenským něco společného. Ti konečně odepsali večer před odjezdem, že mě vyzvedne jejich autobus sbírající jejich klienty z jejich hotelů. A že mě naloží ve 20:00 hod. před recepcí. Hurá, ale chatrč bylo nutno uvolnit do 12:00 hod. Sbalil jsem si věci, uklidil po sobě, nafotil interiér pro případ pozdějších reklamací a vypochodoval na recepci se odhlásit. Tím jsem pro ubytovací komplex ztratil význam. Venku 36°C, klima v chatrči už nebyla k mání a jediný prostor s klímou byla recepce. Kromě toho jsem už neměl kam dát moje věci. Čekalo mě 8 hodin čekání placeného jako rekreace. Po obědě přijel autobus, čekal snad pět minut a už se k němu ploužila grupa německých důchodců vedená delegátkou s plnejma bříškama. Já nic, už jsem nebyl jejich host. Když si mě všiml vedoucí toho celýho tak se slitoval a řekl, že se u nich ještě můžu naobědvat. Věci že mě pohlídají na recepci. Tak jsem zase slezl dolů do jídelny, pořádně se najedl a dal do kapsy pár krajíčků chleba. A nazpátek sedět na recepci. Ven vyjít nebylo rozumný, byl takovej hic, že i ptáci chodili pěšky a kdo mohl ten zalezl. Po zdech recepce byly plakáty různejch cestovek včetně Čedoku a ještě jedné, ale ta moje tam nebyla. Recepční se mé na tu moji zeptal, a když jsem ji řekl, jenom smutně pokýval hlavou, povzdechl a řekl něco v jeho jazyku. Ale měl jsem možnost nahlédnout do systému autobusové přepravy turistů. Přijely dva, jeden velký a druhý středně velký, oba Mercedesy, a jejich řidiči v černejch gatích a bílejch košilkách vešli na recepci. Nikdo na ně nečekal. Sedli si, vytáhli notebooky a mobily a začali si shánět zakázky. Ale ne na zítra, v reálném čase a hned. Za pár minut po obvolávání hotelů a hledání v Google Earth už měli kšeft a vystartovali. Tomu se říká operativní jednání. U nás by bez objednávek a faktur nevyjelo nic. Zajít si do chatrče pro vodu jsem už nemohl, obchod nikde, čůrat venku jsem se neodvážil, mohl by to být nejenom přestupek ale možná i hřích, ale měli tam WC pro zaměstnance a recepční se slitoval, jinak bych se tam i posral. A tak jsem strávil 8 hodin sezením na tvrdé židli. Venku už se stmívalo a já furt nic. Ale chvilku po 20:00 hod. fakt přijel mikrobus a naložil mě. Když jsem tam vlezl, zeptal jsem se, jestli je tam nějaká delegátka. Odpovědí byl smích, že ona je jenom usadila do busu a zase odešla. Šťastlivci. Jeli jsme oblastí která byla perfektní. Perfektní objekty, hypermarkety, dokonalá silnice s kočičíma očima po všech stranách a dokonce semafory s odpočtem času. U nás nemáme ani jeden. Blízko letiště jsme projeli několika bezpečnostníma kontrolama. Kdybych se nebál, vyfotil bych tu poslední. Byli to asi vojáci. Měli právě v parádě rodinku v kombi autě. Rodinka stála u zdi, věci z auta na zemi okolo něho. To znám z kontrol na rakouské hranici. Ale tady byli ti vojáci v plné polní včetně automatických zbraní na zádech, celou kontrolu jistil další stojící opodál s kulometem v palebné poloze na řemeni a za nima byla betonová stěna porostlá nějakou zelení a v ní střílna jako pro kanón aspoň 100 mm. Neprošel by ani tank. Nás zastavili taky, prohodili pár slov s řidičem a velitelem vozu a pustili nás dál. Vystoupili jsme před odletovou halou. Bylo zábavný pozorovat kolik lidí se tam zdánlivě bezcílně potlouká, potí se v sakách a na zádech je jim vidět řemeny postroje. Podle toho okšírování a jak se jim zařezávalo museli tahat aspoň deset kilo zbraní a munice. A hned u vchodu do haly bezpečnostní kontrola. Žádný potloukání se neletících lidí po vstupní hale jako u nás. A kontrola pořádná včetně tahání za přezku opasku a slavobrána citlivá tak, že reagovala aj na moje brejle, musely dolů. Až potom mohl člověk vstoupit do odletové haly. Byla obrovská. No, Frankfurt to nebyl, ale BTS je proti tomu asi jako Trabant vůči Bentley. Na rozdíl od příletu duty free shopy fungovaly naplno a pár bláznů tam i nakupovalo, ale cigarety byly balený po dvou kartonech najednou, a to už bylo přes limit pro jednoho. Takže zase nic, a vlastně už ani není potřeba. Pár ušetřenejch € v porovnaní s útratou tam je o ničem. A do duty free prostoru na poschodí se šlo po eskalátoru a na jeho konci bylo co? Další bezpečnostní kontrola a další slavobrána. Kuřáckej prostor je až úplně nahoře, s výhledem na parkovací plochu letadel s bytelnou protihmyzovou sítí v krásně otevřeným okně. Informační systém je úplně stejnej jako na jinejch letištích, takže OK, bez problémů nebo jazykovejch bariér. Když nastal můj čas, napochodoval jsem do určenýho gejtu a do letadla. A zase k oknu. Ale tentokrát pod mým místem usilovně běželo APU a i když motory ještě nenahodili, už nebylo slyšet vlastního slova. Ale to už mě bylo jedno. A žádný řvoucí děcko by mě z mýho sedadla nedostalo, tak mě bolely nohy. Odrolovali jsme, chvilku počkali na prahu a hurá nahoru. A tu ránu jsem usnul. Probral jsem se až na divnej boční pohyb. Podíval jsem se ven. Nalevo od nás mlátily blesky ve vteřinovejch intervalech a naše mašinka to celý v mírným náklonu obloukem objížděla. Čas startu byl OK, ale čas příletu už uplynul a my jsme byli ještě nahoře, i když už ne moc. Můj precizní plán počítající s posledním autobusem byl v troskách. Čert to ber, hlavně že budu doma. Pěkně jsme sedli, zarolovali s náma kamsi do tramtárie, vylezli jsme na mokrej asfalt obklíčení policajtama a policejní páskou na stojanech a čekali, až pro nás přijely autobusy. No jasně, vraceli jsme se z mimoschengenskýho prostoru. Naštěstí už nepršelo. Nakonec nás vyklopili do příletové haly, kde byly kromě nás už jenom karusely a nic víc. Máš žízeň nebo hlad ? Čekej nebo umři. Asi po půl hodině čekání, kdy už si někteří jedinci sedli na zem a děti už dávno předtím, dorazily naše kufrjošky. Můj se samozřejmě vyskytl až mezi posledníma. Drapl jsem ho a bez problémů vyrazil ven na svobodu. A venku už zase lilo jako z konve. Naše letadlo trefilo přistání mezi mrakama, paráda. Autobusy už nejezdily a taxikáři měli hody. Ale už mě to bylo jedno. Za bus na letiště jsem platil okolo 1 € včetně kufru, za taxík domů 32 €. Už vím, jak se cítí boháči. Byl to krásnej Mercedes...